Mohu osobně dokázat, že úroveň britského školství je zoufalá, neb dopustilo, že jsem byla ve své škole považována za matematického génia a vesměs zázračné dítě. Navíc v anglických školách se věnuje překvapivě málo pozornosti nejen vyjmenovaným slovům, ale také prvním Přemyslovcům a dalším pilířům českého školství. A tak se mě matka rozhodla během našeho pobytu v Anglii doučovat, abych nemusela potupně opakovat ročník jako ten chlapeček, co si čůral do bačkůrek.
Kromě děsivých diktátů, které měly přinášet finanční stabilitu (viz Jak mě otec učil finanční gramotnosti) do mého dětského světa speciálních barevných fixů, exotických anglických psacích potřeb a miniaturních kolekcí s Medvídkem Pú na pikniku, na kroketu a u prasátka na návštěvě, mě ale rodiče trýznili i mnohem sofistikovanějším způsobem.
Škola sice začínala v krásných devět hodin, končila ale až v půl čtvrté. Po příchodu domů jsem vždy zasedla ke stolu, snědla banán s lahví umělé šlehačky a vypila hrnek mléka s takovým množstvím Nesquika, že v něm stála lžička. Když mi konečně došlo, že mi je stejně blbě z představy nadcházejících několika hodin doučování jako z toho nezdravého množství rostlinného tuku s oxidem dusným, šlo se na věc. Matka přes den našprtila všechno - zeměpis, dějepis, literaturu, biologii už naneštěstí uměla dost dobře předtím - prostě všechno. Navíc většina úkolů z učebnice a celkově šířka a hloubka záběru probírané látky se jí zdála nedostatečná, a tak vylepšovala, dodávala, upozorňovala a takzvaně ve mně budila zájem. Jen si to představte - je to jako ta nejhorší noční můra. Jste ve škole a neustále vás někdo vyvolává z věcí, o kterých nic nevíte, nemáte se kam schovat, nikdo nenapovídá a vaši rodiče ihned zjistí, jak na tom s těmi vědomostmi, úkoly a přístupem jste.
Úplně nejhorší to ale bylo každou sobotu, kdy jsme podnikali rodinný výlet do centra města a protože otec jako obvykle šetřil, chodili jsme pěšky. Zhruba hodinu a půl dlouhou a dost únavnou cestu matka využívala k ještě únavnějšímu opakování českých panovníků - první doložený kníže Bořivoj (v rámci popularizace tak pojmenovala náš objemem ani zdaleka ne dostačující bojler na vodu), všichni ti Boleslavové a svatí, něčí bratři, babičky a další příbuzní, jakýsi Oldřich (po kterém pro změnu pojmenovala plynový kotel v kuchyni), Otakaři a pak i ty další vládnoucí rody, co pořád jen vymíraly po meči, po přeslici a po třicátém roce života… Jak já nenáviděla Kníže Václava! Kdybychom ho bývali po cestě k obchodnímu domu Jarolds potkali, možná bych ho také připíchla na některé ty hezké barevné dveře s tradičním britským klepadlem ve tvaru zvířecí pracky.
Nicméně, takhle tehdy plynul čas a s ním i naše malicherné životy. A když se pak po roce dostavil den D a já jsem nažehlená nakráčela k velkým zkouškám na svou sídlištní základní školu na jednom z nejošklivějších okrajů Prahy, naklonila se ke mě obtloustlá učitelka s nemytými vlasy, co učila dějepis a (paradoxně) tělocvik a pošeptala rusky znějící angličtinou: “Dám ti dvojku bez zkoušení, ok?” Ihned se mi v duchu vybavil pološílený výraz mé matky, kterého by se, slyšet tuhle větu, určitě nevyvarovala. Bezelstně a česky jsem odvětila: “Vyzkoušejte mě, dostanu jedničku.” Ve zkratce: Z testu jsem měla plný počet bodů, učitelka mě nenáviděla a tělocvik byl od té doby čiré zlo.
